Historie plemene

Kdy vznikl pes jako takový, je i pro vědce dodnes těžko zjistitelné.

Dle kosterních pozůstatků je to doba tak vzdálená, že si ji vlastně ani nedokážeme představit, ale předpokládá se, že domestikace psa začala asi před deseti tisíci lety.

Jak to s leonbergery začalo?

Na rozdíl od velké většiny plemen, máme u leonbergerů vcelku jasno, kdy, kde, čí zásluhou a jakým způsobem jako plemeno spatřilo světlo světa. Ne, že by snad v dnešní době žili nějací pamětníci jeho vzniku, ale přece jen rok 1846 není v historii psích plemen rokem tak vzdáleným, aby se nedochovalo dostatek důkazů, podporujících dále uváděné skutečnosti.

S pojmem kdy, tedy můžeme jednoznačně spojit rok 1846. Tehdy se skutečně první leonberger narodil.

 A kde to bylo?

V německém městečku Leonberg, ležícím nedaleko města Stuttgart. Jeho tvůrcem byl vysoce vážený městský radní, pan Heinrich Essig, žijící v letech 1808 - 1889. 

Na dvoře pana Essiga byla chována nejrůznější zvířata. Vedle domácích zvířat a drůbeže i například lišky, srny nebo bažanti.
Samozřejmě tam nesměli chybět ani psi. A nebylo jich zrovna málo. Pan Heinrich Essig jich ročně prodával mezi dvěma až třemi sty a z dnešního pohledu by se nám mohl jevit opravdu jako velkochovatel. To mu však neubírá na zásluhách, patřících mu za vznik plemene leonberger.
A tak vysokým cílem, jež si pan radní vytkl bylo, vyšlechtit plemeno psa do podoby lva, který byl erbovním zvířetem Leonbergu.

Jelikož pan Essig udržoval dobré vztahy s obyvateli kláštera Velký Svatý Bernard, stal se praotcem všech leonbergerů velký, dlouhosrstý svatobernardský pes z klášterního hospice a pramatkou černobílá novofundlandská fena, kterou bychom dnes spíše zařadili pod plemeno landseer.

První potomstvo dostalo do vínku velikost otce a zbarvení matky. S povahou hlídače byl chovatel spokojen. Tito psi byli dále po čtyři generace šlechtěni. Dva z těchto jedinců se údajně dostali výměnou za jiného svatobernardského psa opět do kláštera Svatého Bernarda, kde pro své schopnosti předčili původní psí kolegy. 

Prvotním záměrem Essigovým bylo zachovat bílou barvu a tak, aby ji udržel, použil k plemenitbě pyrenejského horského psa, kterého sám vlastnil. 
Kde se vzala dnešní žlutá barva, není ale úplně jisté. Některé prameny uvažují i o přikřížení žluté dogy.

A jak to bylo u nás v českomoravské kotlině s tímto plemenem?

Náš chov, v ČR,  byl od začátku založen na dovozu z bývalé NDR a teprve později bylo možné importovat odjinud.
Proto dodnes je možné u nás najít zvířata zhruba dvou typů. Původní východoněmecký typ byl pes mohutný, těžký, se širokou hlavou a poněkud kratší srstí, západoněmecký typ je dlouhosrstější, ale lehčí kostry. Spojení obou typů nám pomohlo jednak vyřešit problémy úzké příbuzenské plemenitby a na druhé straně jsme docílili lepšího osrstění a menší náchylnosti k dysplazii kyčelních kloubů.

Leonberger je pes pro všechny, kteří chtějí vlastnit nádherné, neobvyklé, všestranné zvíře, které svou povahou a zevnějškem přináší radost a potěšení celé rodině, všem, kteří mají skutečně dobrý vztah k velkým plemenům a jsou schopni a ochotni jim zajistit optimální podmínky pro život.

Jak dopadla genetická kombinace 3 plemen?

V plemeni leonberger se podařilo spojit vynikající vlastnosti bernardýna, novofundlanďana a pyrenejského horského psa. A tak leonberger té doby odstartoval k hvězdnému vzestupu.

Jedinci této rasy byli předvedeni na výstavě v Mnichově. V roce 1870 přináší rakouský tisk zprávu o prvním ze sedmi psů rakouské císařovny Alžběty, zvané Sissy. Ta si pořídila, dle této zprávy, nádherného leonbergera, jenž měl mít oslnivě stříbřitě bílou srst a hnědé uši. Vzrůstem i sílou překonal novofundlanďana. Každodenní vyjížďky do Prátru se svou majitelkou ho jasně řadily na vysoký post oblíbenosti a v tomto parku také můžeme najít i dnes sochu císařovny se dvěma leonbergery po boku. 

Svým leonbergerem se také pyšnili i mnozí jiní slavní a významní lidé, například Richard Wagner, Otto von Bismarck, italský král Umberto, Giuseppe Garibaldi, francouzský císař Napoleon III., v Anglii princ Waleský a mnozí další. 

V roce 1873 bylo z Německa vyvezeno 374 psů tohoto plemene. Cena se v té době pohybovala okolo 1000 zlatých.

Po smrti Heinricha Essiga v roce 1889 nastala ztráta vážnosti leonbergera jako plemene. Jeho odpůrci, zvláště z řad chovatelů výchozích plemen, se snažili úspěšného konkurenta zbavit. Jak to také dokládá citát ze Strebelovy knihy Němečtí psi a jejich původ s přibráním a pojednáním veškerých psích plemen: 
"...přišel čas, kdy se vytáhlo do boje proti leonbergskému chovu jako nepříjemnému průvodnímu jevu v chovu bernardýnů. Co se nedá definovat, považuje se prostě za leonbergera.". 
Na obranu se však spojili příznivci leonbergerů.
Vytvořili tak v roce 1895 Mezinárodní klub pro leonbergské psy se sídlem ve Stuttgartu, v roce 1901 Národní leonbergský klub se sídlem v Apoldě a v roce 1908 Leonbergský klub se sídlem v Heidelbergu. 

Obě světové války zasadily chovu psů, včetně leonbergerů těžké rány. Přesto se v meziválečných, válečných i poválečných letech našli obětaví chovatelé, kteří dokázali plemeno zachránit.
A tak konečně dne 10.06.1948 byl založen Německý klub pro leonbergské psy se sídlem v Leonbergu. Ten, je spolu s VDH a FCI, garantem chovu leonbergerů dodnes.
Dne 27.09.1975 byla z iniciativy tehdejšího předsedy německého klubu pana Roberta Bautelspachera ustavena Mezinárodní unie pro leonbergské psy se sídlem v Leonbergu sdružující kluby z mnoha zemí celého světa.

Zdroj: Tvůrce. Historie plemene. In: leonbergerclub.info / Moravskoslezský klub chovatelů a přátel leonbergerů, z.s. [online]. ©1993 - 2024. Dostupné z: https://www.leonbergerclub.info/historie-plemene